.png){kind=logo}
Jak podpořit samostatnost dítěte v každodenních situacích
„Já sám.“ Věta, kterou dítko řekne s nadšením a odhodláním. A my, rodiče? Nejdříve se dmeme pýchou, pak dorazí lehká nervozita. Víme, že to bude trvat déle. Víme, že to nebude dokonalé. A někdy prostě spěcháme. Také ale víme, že je to velmi důležitá fáze v dětském vývoji, proto se ji snažíme podpořit, co nám jen trpělivost dovolí. Každodenní drobné situace jsou tím nejlepším místem, kde můžeme přirozeně podpořit samostatnost dítěte.
Kdy chtějí být děti přirozeně samostatné?
Touhu po samostatnosti děti projevují už v batolecím věku – když chtějí jíst samy lžičkou, obléknout si ty zapeklité ponožky nebo uklidit hračky. Tím ale touha po samostatnosti nekončí. Plynule přechází do školkového věku, kdy si chtějí rozhodovat třeba o tom, co si obléknout až do školního věku, ve kterém si chtějí rozhodovat o tom, za co utratí kapesné, nebo čemu se chtějí věnovat ve volném čase. A přechází do dospělosti, kdy rodiče, kteří už mají bohaté zkušenosti, občas těžce nesou rozhodnutí svých již dospělých dětí.
Co ale platí pro všechny stejně, ať jsou jim 2 roky nebo 20 let? To je trpělivost, motivace a podpora rodičů. A také to, že zkušenost je nepřenosná a každý musí projít vlastními chybami i úspěchy.
Proč je podpora samostatnosti tak důležitá?
Výchova k samostatnosti není o tom, že dítě umí hned vše dokonale.
- Je to tom, že se nebojí zkoušet nové věci
- „Já to dokázal!“ - po dokončení činnosti mu roste sebevědomí
- Má pocit zodpovědnosti a možnosti rozhodovat
- Získává cenné zkušenosti, které jsou nepřenosné
- A i když se to na začátku nezdá – když se z půlminutové záležitosti (třeba nalití mléka do hrníčku) stane „zábava“ na 15 minut – tahle malá lekce nám ušetří spoustu dohadování a do budoucna i hodně energie.
Jak vést děti k samostatnosti aneb tohle vytesat do kamene
- Nech mu čas a prostor
- Ukaž činnost a poté to nech na dítěti
- Připrav prostředí jeho možnostem
- Podporuj, chval snahu, ne dokonalost
- Trpělivost, trpělivost, trpělivost
Každodenní situace, kde můžeš podpořit samostatnost malých dětí
Přiznám se, že i když bych byla hrozně ráda „líná matka“, která nechá svým dětem automaticky prostor k samotnosti, tak jsem spíš ten typ, co by nejraději za ně a pro ně všechno udělal. Proto bylo pro mě hodně důležité si u prvorozeného uvědomit, že tím vlastně nepomáhám ani sobě, ani jemu. Takže jakmile se naskytla nějaká příležitost, rozsvítila se mi v hlavě kontrola, já zatáhla za pomyslnou brzdu, abych danou činnost neudělala za něj rychlostí blesku, ale vědomě mu dala prostor pro sebe.
Takhle to zní, že to zvládám s přehledem… Ale můžu tě uklidnit – často se načapám u toho, že tu okolo dětí lítám jak rozzuřený jezevčík, místo toho, abych seděla v klidu na gauči a nechala je to udělat samotné. Nicméně, vraťme se k praktickým příkladům každodenních situací, kde můžeš podpořit samotnost malých dětí:
- Oblékání – snížit věšáky, mít místo pro pohodlné obouvání, nechat oblečení ve spodním šuplíku a ukázat, kam patří špinavé prádlo
- Uklízení hraček – mít označené boxy, kam které hračky patří, vše v takové výši, kam dítě vidí a dostane
- Úklid – ví, kam odnést talíř, kde je smetáček a u nás je v úklidu nejoblíbenější vysávání koberce
- Chystání jídla – za mě je úžasná učící věž, kdy malý kuchař s tebou stojí u linky, sleduje a pomáhá + v oblasti Montessori existuje řada doplňků pro děti, se kterými mohou pomáhat
- Balení na cestu – nechat malého dobrodruha rozhodnout, co je pro něho na cestu na hřiště nebo třeba k babičce důležité a pak si dát na vybrané věci pozor
Balení na cestu jako ideální trénink samostatnosti
Většina maminek mi asi dá za pravdu, že „balení někam“ je stejné perpetuum mobile, jako každodenní vymýšlení oběda. Stále s dítětem či dětmi někam chodíš/jezdíš, stále si balíš vše potřebné sebou – ať už jsou to věci k doktorce, náhradní oblečení a svačina na hřiště, nebo balení hraček, když jedete na víkend pryč.
Jo, taky skoro každý den někam balím. A přišlo období, kdy si děti začaly vybírat hračky s sebou. A to je teda pěkně těžká kategorie vyjednávání, to ti teda povím. Na jednu stranu jsem měla pochopení, že je chtějí mít oblíbené věci u sebe. Na stranu druhou – nechceš toho houpacího koně brát na procházku do lesa.
A tak vznikl nápad – kufřík TUKO, který dá dětem jasné hranice a zároveň prostor pro jejich volbu. Zkrátka si mohou vzít jen to, co se do kufříku vejde. Díky průhledné části vidí, kde do mají (a já to vidím taky, takže klid a pohoda, nenajdu tam po 14 dnech vyděšenou svačinu jako v batohu) a navíc se dá kufřík jednoduše otřít či vyprat. Takže win win pro obě strany.
Pojďme shrnout, proč mi tenhle kufřík ušetřil spoustu nervů, a navíc jak skrze něj podporuju samostatnost u dětí:
- Dítě ví, co si balí
- Dítě ví, kam to patří
- Dítě ví, kolik toho může vzít
- Dítě si zabalí samo a obsah po cestě vidí
- Dítě má zodpovědnost za svoje věci
- Kufřík rozvíjí organizaci a řád
- Kufřík podporuje sebevědomí a autonomii
- Kufřík podporuje schopnost plánovat
- Já se nemusím dohadovat, co všechno sbalíme
- Mám o to víc času pro sebe
A jako bonus odcházíme ven všichni spokojení a já klidnější. Chceš, aby se tvé dítě učilo balit samo a přitom sis ušetřila nervy? Právě k tomu TUKO vznikl.
Co dělat, když to nejde hned
Každý máme jiný talent, a navíc děti procházejí mnoha různými fázemi vývoje, takže co třeba dneska nejde ani trošku, jako mávnutím kouzelného proutku to půjde za měsíc skvěle. Vím, že to není lehké, ale hlavně vyhni porovnání. Netlač na výkon. Nech prostor pro chybu a oceň snahu, ne výsledek. Když dítě ví, že chyba není špatná a má v tobě podporu, nebude se bát to zkusit znovu.
Ještě na závěr dodám, že nejsem žádný odborník ani pedagog. A nejsem tu od toho, abych radila „jak správně vychovávat“. Sdílím jen to, co se osvědčilo mě a co mi každodenní život s dětmi dělá lehčí a klidnější. A pokud tě mé zkušenosti pomohou nebo inspirují, bude mi potěšením.